OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Někde mezi nebem a peklem se strhla bouře, bylo slyšet masivní dunění a znenadání k nám zavál ohnivý vítr. Rychlý, krutý vítr, který byl provázen zvukem power metalu. Ta hudba pocházela z debutního CDsa řecko-americké skupiny Firewind. A již dopředu mohu prozradit, že start do kariéry metalových řezníků se značně vydařil
Hlavní postavou této skupiny je jednadvacetiletý řecký kytarista Gus G, jež i přes svůj mladý věk předvádí slušné power metalové rify a sóla, která cpe prakticky všude, do každé pauzy mezi zpěvem. I bez dnes již skoro nezbytných kláves, se ve skladbách nevyskytují „prázdná“ místa. Jinou věcí však je, že se jedno od druhého příliš neliší. Dalším nepřeslechnutelným článkem této party je zpěvák Stephen Fredrick, se správně power-metalově nakřáplým hlasem. Barvou svého hlasu se podobá Rolfovi Kasparkovi, jde o kvalitního zpěváka, který celkový dojem z Firewindu značně zvyšuje. Na albu se střídají rychlé, dvoukopákové vypalovačky s pomalejším, hutnějšími skladbami, které bych spíš řadil do těžkého kovu. Vše je však melodické, přesto nepodbízivé.
Již první, titulní skladba je pěkná šleha. K čemu zdlouhavá intra? Pěkně hned od prvních tónů je třeba spustit rychlé, syrové rify. A samozřejmě všudypřítomná sóla. Ta se sice sobě až nápadně podobají, ale najdou se i kousky (World of Conflict), kde určitý kytarový námět zabírá takřka polovičku času a je to dost příjemná odchylka od klasického schématu skladeb. Po rychlovce Destination Forever následuje chvilkový odpočinek, který nabízí instrumentálka Oceans, čistě kytarová záležitost. Aby poté byla vystřídána těžkými rify z Tomorrow Can Wait. Ve Firewind Raging nastane v rytmice opět pořádná smršť, běsnění ohnivého větru, v jejímž zběsilém tempu se nese asi nejpovedenější sólo alba. Něco mi říká, že o Gusovi jistě ještě uslyšíme, ten chlapík má talent. Nothern Sky je druhá čistě instrumentální věc, tentokrát již s doprovodem rytmiky a tak se od okolních skladeb nikterak neliší. Celé album uzavírá pěkná balada Who Am I. Jen škoda, že jí zařadili až na konec desky, uprostřed ostatních skladeb by vynikala mnohem víc a i by tak vhodně na chvíli přerušilo řádění ohnivého větru ve druhé půli alba.
A co říci závěrem? Debut Firewindu je deska plná kvalitního heavy/power metalu, po zvukové stránce jim rovněž nelze moc vytknout. Nicméně po poslechu celého alba začínají jednotlivé skladby splývat. Až na pár světlých vyjímek je to stále totéž. Ale jinak dobré, dobrý začátek pánové.
Debut Firewindu je deska plná kvalitního heavy/power metalu, po zvukové stránce jim rovněž nelze moc vytknout. Nicméně po poslechu celého alba začínají jednotlivé skladby splývat. Až na pár světlých vyjímek je to stále totéž. Ale jinak dobré, dobrý začátek pánové.
7 / 10
Gus G
- kytara, klávesy
Stephen Fredrich
- zpěv
Konstantine
- basa
Brian Harris
- bicí
1. Destination Forever
2. Oceans
3. Tomorrow Can Wait
4. Pictured Life
5. Firewind Raging
6. I Will Fight Alone
7. Northern Sky
8. Fire
9. Who Am I?
10. Between Heaven And Hell
11. Warrior
12. World Of Conflict
Vydáno: 2002
Vydavatel: Massacre Records
Stopáž: 53:01
Produkce: David T. Chastain
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.